Překvapení to bylo však jen částečné. O Janu Sokolovi coby možném nástupci Václava Havla se spekulovalo už před dvěma lety. Sám Sokol už jednou na funkci hlavy státu navržen byl - v roce 1992. A svým dosavadním vystupováním dokázal, že navzdory práci vysokoškolského pedagoga (nyní je děkanem Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze) ho politika bytostně zajímá.
Anděl míru
Jan Sokol-politik na sebe výrazně upozornil dvakrát.
Poprvé v roce 1990, kdy byl coby poslanec Občanského fóra zvolen místopředsedou Sněmovny národů Federálního shromáždění.
Značku OF se snažil udržet do poslední chvíle a stával se prostředníkem mezi pravicově naladěnými poslanci, kteří později založili ODS a ODA, a těmi nalevo, pozdějšími členy OH a ČSSD. "Měl pověst smířlivého vyjednávače. Anděla míru," řekl o něm místopředseda vlády Pavel Rychetský (ČSSD).
Právě sociální demokraté Sokola navrhli na prezidenta ČSFR. "Kandidaturu jsem stáhl. Vlastně ji nikdo, ani já, nebral vážně. Byl to takový pietní akt za Československem," podotkl Sokol.
Ten pak působil v Občanském hnutí, později svou práci sepjal se Svobodnými demokraty. I s těmi se však rozešel. "Chtěl jsem se věnovat hlavně škole," řekl Sokol v roce 1996 v rozhovoru pro Právo. "A i tak jsem s odchodem otálel - udělal jsem to až po volbách, abych nikoho nepoškodil. Nelíbilo se mi však jakési rozpliznutí v souvislosti se sloučením SD a LSNS. Tehdy se určité velmi důležité věci hodily přes palubu."
Jan Sokol si dokončil vzdělání - za komunismu zanechal studia na pražské matematicko-fyzikální fakultě. V roce 1992 na toto studium navázal na pražské filozofii a rychle získal akademický titul.
Do politiky se pokusil neúspěšně vrátit v roce 1996, kdy kandidoval jako nezávislý za KDU-ČSL do Senátu. Vypadl už v prvním kole. Své voliče obeslal děkovným dopisem a vyzval je, aby podpořili kandidáta vládní koalice (tehdy vládli lidovci, ODA a ODS) Jana Krámka.
Neuspěl ani ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1998, kdy byl třetí na pražské kandidátce KDU-ČSL.
Ministr v pantoflích
Na politické výsluní se znovu dostal v roce 1998, po pádu Klausovy vlády, když si ho do úřednického kabinetu přizval tehdejší premiér Josef Tošovský.
Sokol se stal ministrem školství. Do práce chodil pěšky, liboval si v nekonformním oblečení - ostatně tento zvyk si ponechal z Federálního shromáždění, kde běžně chodil ve svetru a ve své kanceláři v pantoflích.
Za jeho ministrování přijal Parlament nový vysokoškolský zákon, který Sokol připravoval spolu s poslanci Janem Kouckým (ODS), Danielem Kroupou, Michalem Prokopem (oba ODA) a Eduardem Zemanem (ČSSD) ještě coby vysokoškolský pedagog.
"Pro vysoké školy udělal skutečně mnoho," podotkl někdejší Sokolův náměstek Jan Hálek. "Včetně zákona, který je jedním z nejmodernějších v celé Evropě."
Sokolovo úřadování na ministerstvu ale nebylo veskrze úspěšné. Proslul řadou výroků, které politici označili za zpozdilé. "Uvědomte si, že nejnebezpečnější skupinou ve společnosti je nezaměstnaná inteligence. Stála vždy u levicových bouří," vysvětlil například týdeníku Respekt, proč nechce zvyšovat počty vysokoškolských studentů.
Věřící filozof
Před rokem 1989 působil Jan Sokol ve Výzkumném ústavu matematických strojů, zároveň od konce sedmdesátých let pořádal filozofické semináře v břevnovské vile, kterou vyženil, když si vzal dceru filozofa a prvního mluvčího Charty 77 Jana Patočky.
Věk tehdejších "profesorů" bytových seminářů se pohyboval mezi třiceti a čtyřiceti, do stejného okruhu jako Sokol patřili dnešní senátor Daniel Kroupa, velvyslanec ve Washingtonu Martin Palouš, kněz Tomáš Halík, filozofové Zdeněk Neubauer, Zdeněk Pinc a Ivan Chvatík. Okruh měl úzký kontakt i na Václava Havla.
Jejich největším tématem byl Patočkův odkaz, který pěstovali studiem starořeckých a německých filozofů, především Platóna, Edmunda Husserla a Martina Heideggera.
Oba Němci se proslavili jako tvůrci fenomenologie, filozofické disciplíny, která polemizovala s moderní vědou. Podle Patočky vědám zůstává utajen jejich vlastní smysl, proto selhávají a člověku často překážejí v poznání. "Roztržku mezi subjektivismem (člověka) a objektivismem (věd) lze překonat jen transcendentální fenomenologií," napsal při svém výkladu Husserla.
Tato věta je myšlenkovým jádrem pozdější filozofické dráhy Jana Sokola - v tom se podobá Havlovi.
Sokol napsal ještě další knihy - jednou z nich je tři roky stará monografie o středověkém mystikovi Mistru Eckhartovi, rovněž oblíbeném v českém disentu. V publikaci je vidět, že hodnotou, která překoná roztržku mezi člověkem a moderním světem, je pro Sokola křesťanská tradice. "Všechno, co má cenu a co tedy opravdu jest, je Bůh," cituje Eckharta.
Sokol, který se podílel na ekumenickém překladu bible, nemá otázky na své vyznání rád: "Je to příliš intimní věc. Mně pomáhá neztrácet naději."